V Příštpu usazený malíř z nizozemského
Arnhemu
Ve výstavní síni v Předzámčí jsou obrazy Walthera
H. J. Smeitinka – Mühlbachera
Jan Dočekal
Třebíč. Výstava obrazů nizozemského malíře Walthera
H. J. Smeitinka – Mühlbachera je k vidění pod názvem Ardyledog Ganu ve
výstavní síni v Předzámčí. Uspořádalo ji MKS Třebíč.
Smeitink-Mühlbacher (nar. 1963, Doetinchem, Nizozemsko)
studoval v prvé polovici 80. let v Nijmegenu umělecké řemeslo, dějiny
umění a textilní tvorba, pak byl sedm let odborným učitel na Grafickém Lyceu
v Utrechtu.
Devět let v Příštpu
V druhé polovině 90. let se podílel na
pořádání akcí v rámci partnerských vztahů mezi nizozemským Utrechtem a moravskou
metropolí Brnem. Už před tímto obdobím, v jeho průběhu a rovněž po něm
uskutečnil u nás postupně jedenáct autorských výstav - v Brně a Praze (tam i
tam opakovaně), Rožnově pod Radhoštěm, Rožmberku, Kroměříži, v
Moravských Budějovicích a v Příštpu na Třebíčsku. A právě k Příštpu nedaleko
Jaroměřic nad Rokytnou má nejblíže. V roce 2006 tam s manželkou koupili starý
dům. Osm let jej rekonstruovali a v listopadu 2014 otevřeli soukromou galerii s názvem Artidomus. Smeitink–Mühlbacher se naučil
česky a získal státní občanství České republiky. Přítomná
výstava je jeho již sto sedmnáctým samostatným vystoupením. V relaci se
čtvrtstoletím aktivní tvůrčí práce jde jistě o úctyhodný výkon. A v relaci
s délkou (netrvalého) působení Smeitinka – Mühlbachera v Příštpu jsme
čekali na jeho třebíčskou výstavu poměrně dlouho.
Teď však se zdejším příznivcům soudobého umění
vše vynahrazuje. Výstava v Předzámčí představuje zralého malíře, jehož
projev abstraktního charakteru je založen na racionální vzájemné vazbě
obrazových jednotlivostí, geometrických vztazích a tlumené zemité
barevnosti.
Něco
zachovat skryté
Katalog jedné z předešlých Smeitinka – Mühlbachera
výstav uvádí autorova informace: Chci
určitým, mnou zvoleným způsobem, divákovi něco ukázat, ale současně něco
zachovat skryté. Tedy si klaďme dvě řečnické otázky: Co divákovi ukazuje a
zejména, co zachovává skryté.
Díváme se na skladebně vesměs složité malby. Všechny
bez názvu. Mohou leccos připomínat z poznatelného světa, z něhož
tvarově a ve skladebných základech jistě všelicos připomínají. Avšak nejde o
nápodobu. Ke konečným obsahům a jejich sdělením malíř dospěl zkoumáním svých v
nitru prožitých a proměněných vizí. Ty se mohou vybavovat v rozličných
útržcích a spojovat bezprostředně při tvůrčím procesu. Samotný akt malby se
stává základním tématem a obrazy polem, v jehož vymezení se odehrává veškeré
sdělení.
Co tedy Smeitink – Mühlbacher sděluje? Svá
konstruktivně – filosofická mínění o polohách a fragmentech vnímaného světa, jejichž
obraz nehodlal namalovat. A co nesděluje? Pravděpodobně nejjemnější detaily
těch mínění. Snad proto, že si není jist, že by o nich pověděl cokoli
důležitého. Ale je také možné říci: Malířství, tedy jeho už sto let postupně
rozvíjená moderní tvář, nemá ambici vyprávět příběhy přírody a lidí, své
příběhy formuje a nabízí v liniích, plochách, barvách a ve vztazích mezi
nimi.
Hmatatelná
emoce
Dva
výňatky z textu W. T. Turmoda v katalogu výstavy
„Wonderlijk tasbare emoce“, obrazy Walthera Smeitinka–Mühlbachera, Bussum
(nizozemská provincie Severní Holandsko),
27. května – 30. června 2002.
Při zahájení práce na
novém cyklu obrazů Smeitink– Mühlbacher očekává, že ho nepotká nic jiného, než
samé nové věci, ale vždy se musí smířit se zjištěním, že jeho výchozí bod je
ovlivněn posledním cyklem, který tvořil, i když si občas naordinuje
několikaměsíční klidové období. Je to takový domino efekt: Konec předchozí
série určuje začátek série další. Každý krok v tvůrčím procesu je jako pátrání
v budoucnosti, musí vyústit v něco nového, protože opakování tahů nikam nevede.
Uvnitř cyklu obrazů funguje každý jednotlivý obraz jako zrcadlo a referenční
rámec pro ostatní obrazy. Společně udávají směr, určí si navzájem tvar a obsah.
Smeitink–Mühlbacher
navazuje během tvořícího procesu rozhovor se svou vlastní prací, přičemž
přiděluje vlastnoručně vytvořeným materiálům klíčovou roli. Vedle toho dopřává
i sobě prostor a čas, aby zkoumáním a pozorováním zvýšil své vědomí o použitých
materiálech a aby takto mohl svůj příběh vyprávět důkladněji. Jako kdyby sám
žil proces vzniku svého díla. Drhnutím, škrábáním, hlazením, řezáním a
manuálními zásahy vzniká v textuře práce krok za krokem pečlivě sestavené
vrstvení, které ukazuje z různých úhlů pohledu pokaždé nové nuance.
Walther H. J.
Smeitink–Mühlbacher, Ardyledog Ganu, obrazy, Výstavní síň Předzámčí, Zámek
Třebíč. Výstava je přístupná do 30. října 2015, otevřena je v pondělí až
pátek od 9. do 16. hodiny, v sobotu a v neděli od 13. do 16. hodiny. www.mkstrebic.cz/
Třebíčský deník